©Tomáš Hejzlar
“And I would scream, but they have places for people who scream.”
~ Charles Bukowski
Co vše musíme zakřičet, aby nás bylo vidět? Co vše musíme ukázat abychom byli slyšet? Sólové představení Hit pracuje s tématem zvýraznění, zveličení a extenze v aktu úderu. Hra s ne-estetizovaným fyzickém gestem, které přetéká do akce, obrazu, slova a textu. Skrze formu minimalistického přístupu k divadelní akci, která je zásadně sdělná. Údernost, radikalita, hněv přetavené do jazyka každodennosti. Představení volně navazuje na autorské sólo Pitch z roku 2015, kterému se dostalo uvedení v Čechách i zahraničí, a na přímočarost tvorby autorského dua Bárta- Třešňáková (2010 Tak přesně o ráji… to není, 2014 Sticker – nominace na představení roku a cenu DNA Nové sítě).
Koncept a interpretace: Jan Bárta
Foto, video, grafika, projekce: Dita Havránková
Technická podpora, světelný design: Václav Hruška a Studio Hrdinů
Produkce: CreWcollective
Poděkování: Studio Hrdinů, CreWcollective, Cabin Studio Pěčice, Bubi a Franta
Podpořili: Ministerstvo kultury České republiky, Magistrát Hlavního města Prahy, Studio Hrdinů;
Délka: 40m
Premiéra představení proběhla v rámci festivalu Norma 16. 11. 2024 v 19 hodin ve Studiu Hrdinů.
Z tisku
“Performance Hit totiž travestuje nejpoužívanější performativní fígle a Jan Bárta vystupuje z pozice výkonného (a výsostného umělce) a předkládá dokonalou studii právě některých kolegů. Ne konkrétních, ale povšechně jejich formálních zlozvyků i obezliček.” (Martin Macháček, Taneční Zóna)
“Jan Bárta si umí pohrát s lidskou pozorností a překlopit zdánlivě jednoduchý a vtipně pojatý koncept performance do světa, kde věci a okamžiky nejsou takové, jak zpočátku vypadají. Každá neopakovatelná minuta jeho performance diváky zajímá, vyžaduje si jejich pozornost a skutečnou přítomnost. Probouzí je ze statického a pasivního vnímání k aktivnímu myšlení. ” (Aneta Krejčík Plšková, Dance Context)
“Hit zkrátka není konvenční performance, ale spíše experiment, který zkoumá stav divákovy percepce a groteskně se šklebí tomu, že možná už paradoxně ani pozornými diváky být neumíme.” (Petra Kupcová, Opera plus)